Mám takový sen

Hoříte? Nebo aspoň plápoláte? Anebo jste vlažní?

Vzpomínám na paní Malknechtovou. Moji nejstarší studentku angličtiny. Bylo jí už přes 70 let, neuměla ani slovo anglicky, ale přesto se rozhodla anglicky se naučit. A nebyla to žádná intelektuálka, pro kterou by angličtina byla jen další z projektů, do kterých se v minulosti už mnohokrát pustila a které zvládla. Byla to obyčejná hodná babička.

Ve večerních kurzech angličtiny v Lucerně bylo tehdy na jaře 1990 dost narváno. Měl jsem ve třídě kolem 25 studentů – začátečníků. Většina z nich byla těsně po třicítce, pár lidí mezi 40 a 50 a … paní Malknechtová. Říkal jsem si, jak asi bude tempo výuky zvládat a moc šancí jsem jí nedával. Ale paní Malknechtová zvládala. Po měsíci bylo jasné, že neodpadne a bude s námi bez problémů až do konce. A rozhodně nebyla někde na chvostu, patřila do té lepší půlky. Bylo to o to víc zarážející, že naprostá většina lidí v kurzu se živila „hlavou“ … lidi z nedaleké Komerční banky, zaměstnanci pojištovny, nějakého ministerstva apod.

Pořád vidím ty její oči. To nadšení a totální koncentraci a natěšenost, že se zase něco dozví. Dobří lektoři jsou na svou lekci vždy připraveni. Když jsem se ale koukal na paní Malknechtovou, věděl jsem, že na její lekci by se vždy výborně připravil i podprůměrný lektor - musel by to totiž být fakt lektor-necita, kdyby měl to srdce nepodat pro paní Malknechtovou ten nejlepší výkon.

Paní Malknechtová totiž hořela. A to bylo nakažlivé a zavazující. Paní Malknechtová hořela a moc moc se chtěla naučit anglicky. Proč? Chtěla se domluvit se svými vnuky. Její dcera totiž kdysi odešla z tehdejšího Československa, vdala se v cizině, měla děti. A asi udělala tu hloupou chybu, že je neučila česky, protože ty děti prostě česky neuměly. A v létě měly přijet po dlouhých letech do Prahy na prázdniny. A paní Malknechtová – jako každá správná babička, chtěla pro své vnuky jen to nejlepší a hlavně … chtěla mít možnost s nimi mluvit. A tak se pustila ve svém pokročilém věku do angličtiny.

A jak to dopadlo? To bohužel nevím. Po létě jsem už dělal pro Brity, v Lucerně neučil a konec historky neznám. Jako začátečnice toho asi moc namluvit nemohla, ale o to nejde. Ona byla jasným důkazem toho, že intelektuální předpoklady, vzdělání nebo věk nejsou tím nejdůležitějším, když chceme něčeho dosáhnout. Tím nejdůležitějším je motivace. Abychom něčeho dosáhli, musíme to chtít, musíme prostě hořet.

A co je tedy tím mým snem? Trošku vás podpálit. Abyste chytli. A hořeli nebo aspoň plápolali. Ten, kdo někdy někoho něco učil, moc dobře ví, že to je fakt dost dobrý pocit vidět, že to, co děláte, má smysl a že jste někomu pomohli. A já si myslím, že tento kurz vám opravdu může pomoci se posunout rychleji dál. Je plno dobrých kurzů i učebnic, ale jejich největší nevýhodou je to, že se cíleně nezaměřují na to prokazatelně nejdůležitější v angličtině. Vedou vás všelijakými klikatými cestami - třeba i s pěknou vyhlídkou, ale … klikatými. Tenhle kurz je zkratka. Měla by vás dost brzo přivést k místu, kde zažijete se svou angličtinou úspěch a ten vás podpálí. A všichni víme, že oheň se dokáže šířit pěkně rychle. Když už jednou chytnul.

Pohněte se svou angličtinou správným směrem, chytněte a .... hořte 🙂